Skleněný trůn | Recenze

Autor : Sarah J. Maas
Originální název : Throne of Glass
Série : Skleněný trůn, 1. díl
Vyšlo v ČR : 2016
Nakladatelství : CooBoo, Albatrosmedia
Počet stran : 389

Anotace : 
V temných a špinavých solných dolech Endovieru si doživotní trest odpykává osmnáctiletá dívka. Celaena byla od dětství trénovaná k jednomu jedinému úkolu – stát se tím nejlepším zabijákem na světě, rychlým, tichým, neodhalitelným a všehoschopným. Ale udělala chybu. Nechala se chytit. Korunní princ jí nabídne poslední šanci: Svobodu výměnou za velkou oběť. Musí ho reprezentovat v turnaji, kde se proti sobě postaví 24 šampionů, těch nejlepších vrahů a zlodějů z celé země. Bude to boj na život a na smrt. Pokud zvítězí, bude volná. Ovšem její soupeři umírají nejen při soubojích, ale i za tajemných okolností – Celaena teď o svůj život bojuje nejen s nimi, ale i s něčím tajemným a děsivým, co se skrývá v pozadí.

„Celaena byla zločinec, všehoschopný zabiják, královna podsvětí, ale přesto... přesto to byla jen dívka, kterou v sedmnácti letech poslali do Endovieru“

Celý příběh začíná, když Adarlanský princ – Dorian – nabídne hlavní hrdince možnost vykoupit se z otroctví, přičemž ho musí jako šampionka reprezentovat v klání, které rozhodne o udělení titulu královského zabijáka a tím pádem zproštění viny a všech udělených trestů. Celaena očarována pomyšlením na svobodu přijímá a odjíždí s princem na hrad, kde se setkává s ostatními účastníky klání, Chaolem, kapitánem stráží a taky s úkoly, které musí absolvovat – pokud možno úspěšně – aby se dostala mezi čtyři hlavní bojovníky, jenž mezi sebou svedou souboj o titul králova nájemného vraha. Jenomže šampióni neumírají pouze při úkolech a Celaena chce za každou cenu zjistit, co za tím vším vězí. Už jen proto, aby ochránila sama sebe.

Ihned na začátku jsem byl příjemně překvapen tím, že se autorka nezdržuje žádným popisem každodenního života v dolech. Mám tím na mysli pitvání se v myšlenkách hlavní hrdinky – jako například že by trpěla hladem, mlátí ji nebo mučí a dokonce ani popis práce, kterou vykonávala. Upřímně je mi ošklivé zacházení s ženami proti srsti a tak jsem ocenil, že příběh skutečně začal tam, kde měl – tedy princovou nabídkou.  

Velice se mi líbilo prostředí, ve kterém se kniha odehrává – palác, který je navíc rozdělený na skleněnou a kamennou část. Při popisování budov, architektonických detailů a oděvů postav jsem měl občas pocit, jako by autorka mísila romantismus s prvky fantasy. A překvapivě to spolu fungovalo moc hezky. 

Hlavním aktérem příběhu je tedy mladičká nájemná vražedkyně, která není ani zdaleka klasickou náctiletou dívkou  – no jasně, normální holky nevraždí. Nicméně jsem to myslel tak, že splňuje jakýsi ideál hrdinky v pravém slova smyslu. V žádném případě nikomu nedovolí ji stavět do role slabé ženy, ale naopak je silná a dělá věci bezohledně podle sebe. A co mě opravdu bavilo – její myšlenkové pochody, kdy přemýšlela, jakým způsobem by dotyčného/dotyčnou zabila. Kniha není návod ke spáchání vraždy.

Občas se v knize objevil i úryvek vyprávěný z pohledu prince Doriana a nebo Chaola, čímž se dostáváme k romantické lince příběhu. Milostný trojúhelník, ve kterém Celaena nemá jasno, ale čtenáři určitě ano. Naštěstí to není prioritou celé knihy, tedy alespoň ne tohoto dílu, a tak si můžete s vybíráním toho lepšího lámat hlavu vy namísto Celaeny.

Co vnímám jako mínus jsou úkoly, které šampióni museli plnit. Námět s nimi super, bohužel nedotažený. Očekával jsem drsné souboje plné modřin a zlomenin, kdežto tohle byl pouze slabý odvar toho, co slibuje anotace. Na druhou stranu se mi velice líbilo, jak Celaena, Dorian a Chaol spolupracovali a vymýšleli různé strategie pro to, aby prošli další zkouškou. Krásně tak vynikl společný vztah mezi všemi těmito protagonisty. Takže alespoň za tohle palec nahoru.

Děj jako takový akční je, jenže až v druhé polovině knihy. Do té doby nás Maasová spíše seznamuje s prostředím a světem s vlastními pravidly. Pozornost samozřejmě drží po čas celého příběhu a ani u již zmíněné popisné části jsem se nenudil, ba naopak se mi autorčin styl líbí natolik, že i ony popisné odstavce jsem si mnohdy četl dvakrát. 

Ve zkratce je Skleněný trůn příjemným překvapením v podobě nově objeveného příběhu, jenž v sobě skrývá velký potenciál. Mám-li jej hodnotit jako autorčinu prvotinu, bezpochyby pět hvězd. Naneštěstí vím, že to umí lépe a tak si nechám jednu hvězdu do foroty pro ostatní díly.

HODNOCENÍ

Fangirl | Recenze

Autor : Rainbow Rowell
Originální název : Fangirl
Vyšlo v ČR : 2015
Nakladatelství : Yoli
Počet stran : 455

Anotace : 

Ačkoli jsou až na fyzickou podobu každá úplně jiná, Cath odjakživa sdílela se svým dvojčetem Wren všechno: oblečení, trápení s rodiči i vášeň pro knížky o mladém kouzelníkovi Simonu Snowovi. Jenomže teď obě nastupují na vysokou školu a Wren poprvé nechala Cath na holičkách – nechce s ní bydlet na koleji. Potíž je v tom, že Cath na rozdíl od sestry není právě společensky zdatná. Jejím přirozeným prostředím je internet, kde se nemusí nikomu dívat z očí do očí a kde tisíce fanoušků nadšeně čtou její povídky ze světa Simona Snowa. A to je svět na hony vzdálený bludišti školních budov, v němž číhají nástrahy v podobě všech možných fobií, děsivých spolubydlících s neodbytnými kamarády a profesorek tvůrčího psaní, které o fanfikcích nechtějí ani slyšet. Co ale Cath zbývá, než zachovat klid a nedat se?

„Máme společnej pokoj osmnáct let, namítla Wren. Seděla na horním konci Cathiny postele a ve tváři měla ten příšerně otravný výraz "jsem víc dospělá než ty". A funguje nám to skvěle, řekla Cath a rozmáchlým gestem obsáhla celý jejich pokoj – kupy knih, plakáty Simona Snowa, skříň, do které většinou házely oblečení jen tak bez ladu a skladu, aniž se staraly, co je čí. Tohle je vejška, trvala na svém Wren. Ta je hlavně od toho, abys poznala nový lidi. (...) Má to být dobrodružství.“

Fangirl je příběh o dvojčatech, která jsou stejná jen na oko. Zevnitř jsou jako oheň a led. Wren je akční, společenská, nebojí se zábavy ani poznávání nových lidí. Cath je pro změnu introvertka, která má svět Mágů a Simona Snowa radši, než ten skutečný. Obě se rozhodnou pro studium na stejné vysoké škole, avšak Wren nechce být za divná dvojčata, navrhne se
rozdělit a bojovat každá za sebe. Cath tedy nezbývá nic jiného, než se k tomu postavit čelem, vzít věci do vlastních rukou a opustit svět fanfikcí a Simona Snowova.
S mým prvním setkáním s autorkou Rainbow Rowell jsem nadmíru spokojený. Konečně jsem se na vlastní kůži přesvědčil, jak nadaná a talentovaná je. Od její Fangirl jsem očekával pohodové a lehké čtení a toho se mi v podstatě dostalo. Díky autorčině vypravěčskému stylu jsem se do příběhu lehko dostal a nakonec ho přelouskal, ani nevím jak. Až tak čtivá kniha byla. Děj, který je popisován er-formou, není nijak extrémně náročný, přesto je svižný a svým způsobem nabitý něčím, co vás nutí pokračovat ve čtení. 
Poněkud fádní mi však přišly části kam autorka zasadila samotné fanfikce a úryvky z knih o Simonovi – obzvláště ty dlouhé. Mně připadaly zbytečné, jelikož pro děj nejsou nijak přínosné a ani ho ničím neobohatí. Spíše naopak zbytečně odvádí pozornost od příběhu Cath, který je sám o sobě dobrý, čtivý a zajímavý.
Co naopak oceňuji je oproštění od klasických YA témat, dokonalých hrdinů a jejich dokonalých životů. Cath je obyčejná knihomolka, Wren pařmenka a ostatní postavy dokonalostí taky nikterak neoplývají. Díky tomu jsou jednotlivé charaktery snadno uvěřitelné a působí neobyčejně obyčejně. A co určitě stojí za zmínku – žádný milostný trojúhelník! Palec nahoru, Rowell.
Ve zkratce je Fangirl příjemnou oddechovkou s jednoduchým, přesto dobrým námětem, který je moc hezky zpracovaný. Dej sice není bůhvíjak akční a autorka spíše rozebírá strasti a slasti studentského života, ale myslím, že právě díky tomu je Fangirl tak odlišnou a skvělou knihou. A také proto, že tohle "začlenění do společnosti" jedné holky, co má radši svět mágů a internetu, je protkané humorem a tak trochu jinou romantickou linkou, která se neskládá z pouhého kluk + holka = láska na první pohled. 
Všemi deseti doporučuji všem, kteří si chtějí odpočinout od náročného čtení něčím jednoduchým, ale přesto dobrým.

HODNOCENÍ

Recenze – Jeden plus jedna

Autor : Jojo Moyesová

Původní název : One plus one
Nakladatelství : Ikar

Počet stran : 352

Knihu můžete zakoupit zde.

Anotace : 
Představte si, jak by mohl vypadat příšerný život: manžel vás opustil a rodině nepřispívá ani penny. Vašeho syna puberťáka šikanují a dcera, jež je matematický génius, má sice možnost nastoupit na prestižní školu pro nadané děti, ale vy si to zkrátka nemůžete dovolit. Už jen nákup školní uniformy by znamenal pořádnou díru do rozpočtu – a co teprve školné… Seznamte se, přesně takový je ve zkratce život Jess Thomasové. Jednoho dne se však Jess přihodí zvláštní věc. V taxíku Najde svazek bankovek, který patří arogantnímu milionáři Edu Nichollsovi, u něhož doma Jess uklízí. Žádný balík to sice není, pro Eda bezesporu jen pár drobných, nicméně pro Jess by ony peníze znamenaly řešení problému. Jinak zásadová žena se impulzivně rozhodne, že si peníze ponechá a využije je pro svou dceru. V té chvíli ještě netuší, jak jí jejich majitel následně změní život…

„Víš co, celý život si připadáš, že nikam moc nepatříš. A pak jednou vejdeš do místnosti, ať už je to na univerzitě, v práci, nebo v nějakém klubu, a prostě si řekneš: ‚Aha. Tak tady jsou.‘ 

A najednou si připadáš jako doma.“

Moyesová je zkrátka paní vypravěčka. To ví každý z nás. A přesvědčila nás o tom i ve svém dalším románu – Jeden plus jedna. 
Jak už jste se dočetli z anotace, hlavní hrdinka Jess je matka samoživitelka, co se stará o svoji desetiletou dceru, která je matematický génius. Navíc se stará nevlastního syna, který není úplně standardní teenager a proto je šikanován ostatními spolužáky. Samotná Jess lítá z práce do práce, aby si mohli dovolit alespoň to málo, na které jsou zvyklí. 

Osud jako by chtěl a náhodu za náhodou sype a celý příběh hezky svižně utíká a stále překvapuje.

Autorka skvěle udržuje čtenářovu pozornost po dobu celého příběhu. I když se zrovna prodíráte částí, která není dvakrát nabitá akcí, Moyesovský styl vás udrží stále ve střehu a nutí vás číst dál a dál. Jednoduše řečeno vás to prostě baví. 

V knize se taky nachází spoustu úsměvných momentů, za které můžeme poděkovat malé Tanzie a jejímu velkému psisku Normanovi. S dětmi je prostě sranda. To ukazuje i tahle kniha. 

Díky tomu, že je příběh psán z pohledů čtyř hlavním hrdinů – Jess, její nevlastní syn Nicky, její dcera Tanzie a podnikatel Ed. Můžeme tak nahlédnout do hlavy a myšlenek všech těchto postav a pozorovat, jak situaci vnímají právě oni. Jess je starostlivá, Ed flegmatický, Nicky introvert a Tanzie génius. Zajímavá směska, ale dohromady to funguje perfektně. 

A co by to bylo za Moyesovku bez romantické linky? Je tu. Dočkal jsem se. Hezky podané, sice trochu předvídatelné, ale přesto se modlíte a fandíte Jess, aby jí to dobře dopadlo. 

Zvraty nastávají i v Jeden plus jedna. Ne vždy dopadá vše tak, jak bychom chtěli. Musíme počítat s tím, že i ta nejmenší drobnost, jakou uděláme, může náš život ovlivnit tak, že si to ani nedokážeme představit. Že se pořád za něčím honíme a většinou je pravá podstata bytí přímo před námi a bohužel nás musí vždy tvrdě praštit do nosu, abychom si jí všimli. A tohle krásné poselství Moyesová v knize Jeden plus jedna posílá dál.

HODNOCENÍ

– děkuji Martinusákům za poskytnutí recenzního výtisku

Recenze – Will Grayson, Will Grayson

Autoři : John Green & David Levithan 

Původní název : Will Grayson, Will Grayson
Nakladatelství : Yoli

Počet stran : 278

Knihu můžete zakoupit zde.

Anotace : 
Chicago je dost velké město a dva středoškoláky z jeho opačných konců může dohromady svést leda náhoda. A aby se navíc ti dva jmenovali úplně stejně, totiž Will Grayson, musí ta náhoda být hodně veliká. Jenže opravdový spád věci naberou teprve tehdy, když se do všeho vloží ještě někdo třetí – kamarád jednoho z Willů zvaný Drobek, tornádo v lidské podobě. Drobek je střední útočník školního týmu amerického fotbalu, autor, skladatel, producent, režisér a hlavní hvězda nejlepšího muzikálu všech dob, a především věčně zamilovaný gay. A když ten se do něčeho pustí, můžete si být jistí, že při zdi se držet nebude… Oba Willy čeká řada příjemných i méně příjemných překvapení a postupně si budou muset znovu přebrat všechno, co si mysleli o sobě, o lásce i o přátelství.

„Vždycky jsem si myslel, že být Will Grayson znamená být já,

ale zjevně ne. Ten druhý Will Grayson je taky Will Grayson...“

Taky tak hrozně milujete Greenův filozofický způsob myšlení a psaní, který se stejně tak dokonalým způsobem odráží i v myšlení jeho postav? A Levithanův humor, který si zakládá na ironiích a paradoxech života? V tom případě bude Will Grayson, Will Grayson kniha přímo pro vás. 

Zpočátku jsem sice ke knize přistupoval poněkud skepticky, jelikož nejsem nadšenec knih od více autorů, protože to je vždy hrozně poznat, není to jednotné, spíše rušivé – obzvlášť, když mají autoři zcela odlišné způsoby psaní. Nakonec jsem Johnovi a Davidovi dal šanci a teď jsem za to rád. Ono totiž šlo sice poznat, že knihu píší dva autoři, ale v tomhle případě si to neuvěřitelně hrálo do karet. Odlišné způsoby psaní byly spíše než kamenem úrazu obrovským plusem a oživením knihy, díky kterému šlo oba Willy rozeznat. Greenův Will má rád přátele, školu, rodinu.. Levithanův Will nemá rád vůbec nic a každý večer před spaním se modlí, aby co nevidět nastal konec světa. A že to nemůže fungovat? Může. Ona je totiž celá situace týkající se této knihy poněkud zmatená, jelikož si každý myslí, že Will a Will jsou potenciální partneři. Ale jak jsme na to vlastně přišli, když ani samotná anotace nic takového netvrdí? Blbost. Pouze jeden z Willů je homosexuál. Tím druhým homosexuálem je kamarád spokojenějšího Willa – Drobek. Prvně jsem z toho byl zmatený, možná i zklamaný. Ale přece jen je to dobře, protože alespoň kniha nesleduje pouze jakési budování a nebo vývoj homosexuálního vztahu. Dostaneme se do života více postav Willa #1, Willa #2, Drobka, Jane, Mauren, Gideona, Garyho, Nicka... zkrátka klasická Greenovská story, ve které sympatizujete snad s každou postavou.

Jak už jsem se zmínil nahoře, Greenův styl psaní se mi neuvěřitelně líbí. Do promluv svých knižních hrdinů dává velkou dávku filozofie, která jde ze srdce a která čtenáře chtě nechtě donutí přemýšlet. A ve spojení s Levithanem to bylo ještě lepší. Doplňovali se tam, kde to bylo potřeba a nikde jsem si nemusel říct – Počkat? Cože? STOP!

Ohromným plusem knihy je samozřejmě téma, kterým se zabývá. A to sice homosexualita. Poukazuje na to, že gayové jsou lidi stejně tak, jako ostatní. Že se v podstatě ničím neliší a homofobie je odporná lidská zhovadilost vybudovaná na základě předsudků. Bohužel vzhledem k tomu, že sám jsem gay se s homofobií stýkám dnes a denně a nic příjemného to není. Na druhou stranu se společnost s homosexuály smiřuje čím dál víc a předsudky má méně lidí, tudíž už to mnozí berou úplně normálně. A to je moc dobře. Více takových knih, filmů a všeho, co se tohoto týče. Nikdo z nás si totiž nevybral, jaký se narodí. A přesně na tohle poukazuje tahle kniha. Popisuje, že jsme takoví, jací jsme. Že když vyletíme nahoru, je logické, že následuje pád dolů. A na ty pády si musíme zvykat, jelikož celý život je o pádech. Že láska není pouze černobílá, že má mnoho podob a můžeme milovat svého partnera stejně tak, jako svého nejlepší kamaráda a v konečném důsledku je přátelství někdy více, než láska. 

HODNOCENÍ

- děkuji internetovému obchodu Martinus.cz za poskytnutí recenzního výtisku

Recenze – Hledání Aljašky

Autor: John Green

Původní název: Looking For Alaska
Nakladatelství : Yoli

Počet stran: 249

Anotace: 
Románový debut dnes už známého Johna Greena je strhujícím vyprávěním o dospívání a hledání sama sebe. Šestnáctiletý Miles, posedlý sbíráním posledních slov významných osobností a touhou hledat „velké Možná“, je spíše outsiderem mezi svými vrstevníky. Jeho život získá zcela novou podobu, když přejde na internátní školu Culver Creek. Zde se rychle spřátelí se svérázným spolubydlícím a okouzlující, naprosto nepředvídatelnou Aljaškou Youngovou. Okamžitě je vtažen do světa, kde se porušují školní pravidla, pořádají různé večírky i provokace. Miles ožívá v dennodenním kontaktu s novými kamarády a stále víc miluje fascinující Aljašku. A tak vývoj směřuje k okamžiku, kdy se všechno nečekaně navždy změní...

„Kdyby lidi byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán.“

Knihy Johna Greena mají zvláštní vlastnost. Žádná z nich není psána na jakkoliv originální nebo neotřelé téma, ale přesto jsou všechny tak výjimečné. A přesně to jsem potřeboval – knihu, která mě bude bavit, která mě chytne a zároveň bude skvělou a příjemnou oddechovkou. 

Příběh Milese ("Válečka"), který odjíždí na internátní školu, kde se seznámí s Chipem, nazývaného Plukovníkem, s nímž poprvé zažije strasti a slasti přátelství, coby první cigarety, první lumpárny, prvního porušení školního řádu. Avšak to není vše, co Plukovník Válečkovi nabídl. Seznámil ho také s Aljaškou Yongovou, do které se zamiluje tak, že to víc ani nejde, jak přiznal Miles. A Aljašku Youngovou si zamilujete taky. Její vyjadřování, chování, divné návyky a ještě divnější počiny, nad kterými se jen pozastavíte a řeknete si Proč?

Celý příběh se zasazen do internátního prostřední střední školy, konkrétně Culver Creek v Alabamě. (Mimochodem – podívejte se na nějaké obrázky okolí a samotného Culver Creeku, je to fakt nádhera [obzvlášť, pokud to srovnám s naším intrem] a skvěle to dodá jiný rozměr příběhu). 

Kniha se četla nádherně, příběh plynul, stránky utíkaly jedna za druhou. Užíval jsem si chvíle, které Váleček trávil s Aljaškou asi stejně tak, jako on. Bavil jsem se při všech žertech, které spolu Aljaška, Váleček, Plukovník a Takumi prováděli. Pousmál jsem se při každé jejich kanadě, lumpárně... líbilo se mi, jak každý den porušovali školní řád. Občas jsem měl dokonce pocit, že čtu nějakou knihu o hippies komunitě, protože centrem dění nebyl ani tak samotný internát, jako spíše jejich Kuřácká bouda a les, kde Aljaška zahrabovala lahve s alkoholem – avšak není potřeba tuhle knihu vnímat s pomyslným nápisem "nekorektní". Všechno to dodává příběhu jakési kouzlo.

Ve zkratce se jedná o knihu, kde je nádherně popsaná síla přátelství. To, že některé dny jsou hezčí, než jiné. Že ne vždy je vše takové, jaké by být mělo nebo jak bychom to chtěli my a že každý člověk je jiný a je tedy v pořádku, když nechápeme, proč ta nebo ten udělal to, či ono, protože nikdy nemůžeme vše na 100 % pochopit a znát úplnou pravdu. A tahle myšlenka se mi na knize líbila úplně nejvíc. 

Green zkrátka umí krásně prokreslit psychologii postav a celkově je to skvělý vypravěč. Jeho příběhy jsou krásné, silné, extrémně čtivé (a to i pro čtenáře, kteří nespadají do cílové skupiny třináctiletých děvčat) a jak už je hold u Greena zvykem, hořkosladké a odpočinkové. Je sice pravda, že Hledání Aljašky nebylo ani z poloviny takovou emoční ždímačkou, jako Hvězdy nám nepřály, ale i tak se v podstatě jedná o dojemný příběh – avšak plný pochopení a odpuštění, což z něj dělá ten nejveselejší a nejkrásnější ze všech. 

HODNOCENÍ

Recenze – Zamilovaná hypnotizérka

Autor : Liane Moriarty

Původní název : The Hypnotist's Love Story
Nakladatelství : Ikar

Počet stran : 419

Knihu můžete zakoupit zde.

Anotace : 
Hypnoterapeutka Ellen se přes internet seznámí se sympatickým Patrickem a jejich vztah se od začátku vyvíjí až podezřele dobře. Když Ellen napadne, že by Patrick mohl být tím pravým, překvapí ji její milý nečekanou zprávou – už roky jej prý pronásleduje jeho expřítelkyně Saskia. Jenomže Ellen, kterou odjakživa zajímalo, co lidi vede k takovému chování, to neodradí, ba naopak. Popadne ji totiž zvláštní soutěživost a snaha dokázat, že ona je rozhodně lepší partie. Čím více toho o Saskii slyší, tím víc se s ní touží potkat. Netuší ovšem, že už se tak stalo – Saskia totiž už nějakou dobu k Ellen chodí pod falešným jménem jako klientka, protože se stále nedokáže od Patricka odpoutat, a tak se touží dozvědět všechno o ženě, která ji nahradila. Saskia proniká čím dál tím hlouběji do světa své terapeutky a působí jí také čím dál větší problémy. Neškodné zprávy a „náhodná“ setkání v restauracích jsou jí brzy málo. Jaké hranice je Saskia schopná překročit, aby dosáhla svého?

,,Láska může připravit

člověka o rozum!"

V románu Zamilovaná hypnotizérka Moriarty sleduje zdánlivě normální životy několika zdánlivě normálních lidí. V první řadě hypnoterapeutku Ellen a jejího přítele Patricka. Potom Saskii, Patrickovu stalkerku, která si ani tři roky po jejich rozchodu nedala pokoj. 

Mnoho žen by po zjištění, že jejich přítele pronásleduje jeho expřítelkyně všude, kam se pohne, asi prchlo, ale Ellen taková není. Téma stalkingu jí přijde vzrušující a místo předsudků, strachu a nenávisti vůči Saskii se ji bude snažit pochopit a dokonce se o ni začne zajímat. To však ještě neví, že Saskia ji pravidelně navštěvuje jako klientka a platí za terapie, na které však nechodí proto, že by měla nějaký problém, ale protože chce poznat ženu, která ji nahradila.

Příběh se odehrává ve dvou dějových liniích, a to sice Ellen a Saskie. Bylo opravdu zajímavé sledovat dění z úhlu pohledu obou zúčastněných - jak na danou situaci nahlíží Ellen jakožto psycholožka a poté číst Saskiino ospravedlnění.
Moriarty má naprosto geniální styl psaní, se kterým lehce dokáže udržet čtenářovu pozornost a to i přesto, že se v knize zrovna nic zajímavého neděje. Děj pěkně plyne a velmi dobře se díky er-formě představuje. Tedy alespoň mně.

Mnozí by mohli namítat, že když se jedná o motivy všedního života jakési "rodiny", kniha nemůže nikoho natolik zaujmout. Ale opak je pravdou. Příběh Ellen, Patricka a Saskie není ani trochu všední a už vůbec ne kýčovitý. 

Autorka totiž po seznámení Ellen a Patricka sype jeden zvrat za druhým a když už si myslíte, že si na chvíli odpočinete - bum a zase se něco děje. 

Nádherně prokreslené bylo, jak se Ellen se Saskií v průběhu knihy měnily. Jak se z nezávislé a duchovně založené hypnoterapeutky stane zodpovědná matka Patrickova syna z prvního manželství, ale také jak se zlomená Saskia vypořádá s pokusy všech jejích přátel o to, aby byla zase jako normální člověk, který si užívá života, i když ona o to nemá absolutně žádný zájem a její život spočívá buď v pronásledování Patricka a v zaměstnání.

Kniha je také obohacena o krátké úryvky z knih o studiu hypnoterapie nebo hypnózy jako takové, což je určitě velmi příjemným zpestřením a dozvíme se díky nim také něco zajímavého. (Ale aby nedošlo k omylu - nemluvím tu o žádné duchovní literatuře.)

V kostce se jedná o velmi zdařilý román, který jednoduše nelze přečíst jinak, než najednou a celkově si za námět, jeho zpracování, originalitu a postavy odnáší krásné čtyři hvězdy.

 - děkuji internetovému obchodu Martinus za poskytnutí recenzního výtisku

Hodnocení

Recenze – Parfém : Příběh vraha

Autor : Patrick Süskind

Původní název : Das Parfum
Nakladatelství : Academia

Počet stran : 208

Anotace : 
Literárně vzdělaný autor Süskind vychází ve svém románě z velkých tradic E. T. A. Hoffmanna a E. A. Poea a nezadá si s jejich fantastičností ani napínavostí. Jeho kriminálně laděný příběh, jehož pachatel je nám od počátku známý, sleduje čtenář bez dechu až do morbidního konce, který je v těsném sousedství romantické ironie. Na jedné straně, pokud jde o parfémy a jejich výrobu, se blíží dílo literatuře faktu, na druhé straně svou fantastičností a ironizováním racionálnosti je blízké pohrdavému postoji romantiků k vládě absolutního rozumu. Neobvyklou smyslovostí čichových vjemů pak zavádí čtenáře do dosud neobjevených světů. Svou posedlostí po vytvoření dokonalého parfému, vedoucí až k vraždám, je Grenouille přímým příbuzným Hoffmannova zlatníka Cardillaca, jehož neovladatelná vášeň zavádí rovněž do zločinu a záhuby. Svou neobvyklostí vyvolalo dílo neočekávanou pozornost u světové čtenářské obce.

,,Věděl, že teď ovládá techniky, 

jak oloupit člověka o jeho vůni"

Parfém je skvělým důkazem toho, že nadpřirozené schopnosti se dají pojmout všelijak. Nemusí se vždy jednat o superhrdiny a padouchy. Je tu také Jean-Baptiste Grenouille, který má čich vyvinutější lépe, než kterýkoliv jiný člověk. A že je tato schopnost nic moc? Přečtěte si Parfém a názor změníte.

Grenouilleovi se díky společenské vrstvě, ve které se pohybuje a také kvůli podmínkám, v nichž vyrůstá nedostane patřičnému vzdělání, výchovy, či nějakému nastavení morálních hodnot. Není tedy divu, že v sobě nemá kouska pudu sebezáchovy, lítosti a nebo dokonce strachu. Nedokáže rozdělit, co je špatné a co dobré - tím nám vzniká dokonalý psychopat, kterého si zamiluje každý. Jeho povaha je totiž dokonale prokreslená a zároveň tak tajemná a nepochopitelná. Říkáte si, co ho dohání k činům, které páchá a přitom ho chápete. Kdoví, jací bychom byli mi, kdyby jsme si prožili to, co Greonuille.

Příběh se odehrává v tehdejší Francii, která je v knize dokonale popsána. Skupiny těch nejnižších společenských vrstev, lidé žijící na tržištích, které je také jediným zdrojem jejich příjmů, moc tehdejší šlechty a pánů. 
Už kvůli době, do níž je příběh zasazen jsem si myslel, že mě nikterak nenadchne. Bál jsem se také stylu autorova psaní, protože literatura vznikající ve dvacátém století je přeci jen psána výrazně odlišnou formou - a obzvláště tak literatura německá. Nakonec jsem byl mile překvapen. Používání zastaralých výrazů mi ani v nejmenším nevadilo, ba naopak. Knize, do které je čtenář jednoduše vtažen ihned po otevření to dodá správný šmrnc. Určitě tomu hodně napomáhá také to, že je celý příběh popisován z pohledu vypravěče, který není nijak zaujatý vůči kterékoliv postavě a už vůbec ne vůči Grenouilleovi, avšak zároveň jakoby všemi hrdiny opovrhoval a vysmíval se jejich naivitě, s čímž jsem se doposud u žádné knihy nesetkal. Díky této formě podání příběhu jsou Grenouilleovi odporné činy popisovány zcela objektivně a mnohdy vám přijde, že nečtete knihu o stvůrné postavě, ale nějakou starou pohádku. 
Dalším výrazným plusem knihy je bezpochyby popisování vůní. Věřte, nebo ne, ale jednotlivé pachy jsou popsány tak dokonale, že je budete vnímat společně s Grenouillem. 

,,Tato vůně měla v sobě svěžest; ale nikoli jako svěžest limet nebo pomerančů, nikoli svěžest myrhy nebo skořice anebo máty peprné nebo bříz nebo kafru nebo borového jehličí, ani to nebyla vůně májového deště nebo mrazivého větru anebo pramenité vody ..., a zároveň měla v sobě teplo; ale nikoli jako bergamot, cypřiš nebo pižmo, ani jako jasmín a narcisy, ani jako růžové dřevo a ani jako kosatec ... Tato vůně byla směsicí obojího, prchavého i těžkého, žádnou směsí, nýbrž jednotou, a k tomu nepatrná a slabá, a přesto solidní a nosná jako kus tenkého třpytivého hedvábí ... A zase ne jako hedvábí, ale jako medově sladké mléko, v němž se rozpouští piškot - což se ovšem při nejlepší vůli k sobě nehodilo: mléko a hedvábí! Nepochopitelná ona vůně, nepopsatelná, žádným způsobem nezařaditelná, vlastně by ani neměla existovat. A přece tu byla s nejkrásnější samozřejmostí."

Psychologické prokreslení postav je tedy skvělé, leč kdy rozporuplné. Námět zajímavý a ještě zajímavěji podaný. Konec knihy byl i když zvláštní, tak velmi zdařilý a rozhodně nečekaný a šokující. Forma vypravování mi zcela vyhovovala, příběh hezky plynul a byla to zajímavá výprava do tehdejší francouzské společnosti. Avšak kniha je to zvláštním způsobem zvrácená a opravdu netuším, zda je to v tomto případě pozitivum nebo negativum, a tak hodnotím čtyřmi krásnými hvězdami.

Hodnocení

Recenze – Skrýš

Autor : Johan Theorin
Nakladatelství : Moba

Počet stran : 416
České vydání : nakladatelství Moba v Brně, 2013

Anotace : 
Jan Hauger, devětadvacetiletý učitel, přichází pracovat do mateřské školky v jednom větším městě na západním pobřeží Švédska.
Mýtina ale není běžná školka – sousedí totiž s psychiatrickou Klinikou svaté Patricie, jíž se mezi lidmi říká Svatá Psycho, zvláštním zařízení s ostrahou, kde jsou internováni psychicky narušení pachatelé násilných trestných činů. Mezi nimi jsou i rodiče dětí z Mýtiny. Smyslem pobytu dětí ve školce je, aby jim byl s rodiči umožněn kontakt. Jedním z Janových pracovních povinností je eskortovat děti podzemním tunelem, který školku a kliniku spojuje.
Jan je schopný pedagog, který ovšem leccos tají – například to, proč tolik stojí o místo právě v Mýtině, nebo to, k čemu došlo o několik let dříve, kdy šel se skupinou dětí ze školky, v níž tehdy působil, na procházku do lesa a při návratu mu jedno z nich chybělo.

,,Jan se rozhlíží po stěnách pokrytých

kachličkami a cítí, jak mu buší srdce.

Pronikl do Svaté Psycho"

Příběhy odehrávající se v prostřední psychiatrické léčebny jsou pro mě něčím fascinujícím. Líbí se mi ta ponurá atmosféra, většinou zvrácené a nepochopené povahy pacientů a tajemství nebo dokonce záhady, kterými je příběh zahalen. Skrýš pro mě však byla něčím zcela novým.
Byl to první kriminální příběh, který jsem četl a myslím, že pro zasvěcení do tohoto žánru jsem si zvolil správnou knihu od správného autora. Už po přečtení prvních pár stran jsem věděl, že takhle kniha bude něco pro mě. Nadchlo mě, že jsem se na začátku nedočkal žádných nudných scén, kdy zhola čekám, až se v knize začne něco dít. Ihned jsem se do knihy začetl a otáčel stránky jednu za druhou. 

Ze začátku mě kniha velmi, opravdu velmi bavila, avšak nic není dokonalé. Po nějakém čase mi začalo strašně vadit jméno Jan, které autor neustále opakoval - Jan pohlédl, Jan řekl, Jan se otočil... Opravdu mě autor nemusí 17 krát na dvojstránce usvědčovat v tom, že se hlavní hrdina opravdu jmenuje Jan. Ale to je možná chyba překladatele. Dalším záporem knihy jsou dějové linky, v nichž se příběh odehrává. Tedy, nejedná se přímo o dějové linky, nazval bych to spíše jako vzpomínkové kapitoly, kdy Jan vzpomíná na svoje první zaměstnání a na dobu, v níž neměl život zrovna nejjednodušší. Později mi však došlo, jak jsou tyhle zprvu nic neříkající vzpomínky důležité. V první polovině knihy totiž dost často slýcháme o věcech, které nejsou nijak objasněné nebo ani nevíme, o co vlastně jde. Takže těmto částem nevěnujeme přílišnou pozornost. Avšak vše do sebe začne postupem času krásně zapadat a z mínusu se stává velké plus za promyšlenost příběhu. Jen škoda, že tomu nic nenasvědčuje dříve. 

Autor si dokáže udržet naši pozornost i přes vlny akčnosti - jednou je to napínavé a zajímavé natolik, že si okoušeme všechny nehty a jindy jen znuděně čteme mezi řádky a čekáme na to napětí, které anotace slibuje. Nedá se říct, že by v těchto částech byla kniha nudná, ale po ukončení napínavých kapitol je čtení o tom, jak jde Jan po schodech do prádelny a čte jména sousedů na dveřích přeci jen trochu zdlouhavé.

Téměř každá postava v Theorinově Skrýši nám připadá zpočátku nezajímavá, ale opak je pravdou. Při seznámení s aktéry se o nich nic moc nedozvíme, vlastně se o nich příliš nedozvídáme nějakou dobu, avšak postupně nám jsou odhalována tajemství a třinácté komnaty Janových přátel, kolegů z Mýtiny i Jana samotného. A jak se říká - tichá voda břehy mele, což v této knize to platí dvojnásob. Tajemná je  také atmosféra, v níž se v podstatě celý děj odehrává. Není to nic přitaženého za vlasy, nic, čemu by se nedalo uvěřit, takže vás příběh snadno vtáhne a nepustí. 

V kostce je kniha velmi zajímavá (námět psychiatrické léčebny podle mě zatím není žádné klišé a už vůbec ne v této formě), čtivá, příběh je poutavý, autorův styl psaní také (obzvláště se mi líbila jeho sázka na metafory). Stejně tak zajímavé je prokreslení postav, míst a podání příběhu, ale našel jsem určité nedostatky, které nemusely být. Po přečtení bych dal Skrýši klidně 5 hvězd, ale vzhledem k tomu, že autor většinu příběhu pořádně nevysvětluje stěžejní situace a všechno vám docvakne až na konci, jednu hvězdu ubírám. Avšak za přečtení každopádně stojí. 

- anotace použita z oficiálních stránek nakladatelství

HODNOCENÍ