sobota 11. února 2017

Řezník | Recenze

Autor : Jennifer Hillier
Originální název : The Butcher
Vyšlo v ČR : 2016
Nakladatelství : Baronet
Počet stran : 352

Knihu můžete zakoupit zde.


Anotace : 

Americké město Seattle děsila série vražd, která skončila až v okamžiku, kdy policejní náčelník Edward Shank v roce 1985 konečně dopadl a zastřelil smutně proslulého Řezníka z Beacon Hill. Nyní, přibližně o třicet let později, dává Shank (který mezitím ovdověl a odešel do výslužby) svůj viktoriánský dům vnuku Mattovi, jehož kdysi pomáhal vychovávat. Matt, jenž je mladý a nadějný kuchař a restauratér, naráží během renovace domu, jenž zná z dětství, na bednu, kterou nikdy předtím neviděl. Poté, co odstraní zámek a podívá se dovnitř, ho čeká děsivý objev a on se musí rozhodnout, zda ponechá to, co nyní ví, pohřbeno v minulosti, půjde na policii nebo vezme vše do vlastních rukou. Mattova přítelkyně Sam měla vždy podezření, že i její matku zavraždil Řezník z Bacon Hill – jenže dva roky poté, co byl údajně zastřelen. A spolu s tím, jak hledá pravdu a snaží se sledovat stopy dávných událostí, směřuje nyní neomylně vstříc Mattovu temnému tajemství. 
„Proč zabíjím? Protože mě to baví.“

Pronásledovaná, Wonderland: Země divů a Řezník. To jsou u nás vydané knihy Jennifer Hillier – autorky, kterou všichni vynáší do nebes. Ani mně nemohlo nic ujít a na její tvorbu se mi zachtělo podívat se osobně, a tak jsem hmátl po autorčině poslední vydané knize. 
Na začátku knihy se ocitáme zpátky v minulosti – přesněji 25. dubna 1985. Den, kdy policejní komando v čele s Edwardem Shankem zastřelí údajného sériového vraha – Rufuse Wedgeho. Když Edward odchází do důchodu, přenechává dům svému vnuku Mattovi a jeho přítelkyni Sam, která se shodou náhod zabývá kauzou Řezník – koneckonců z pochopitelného důvodu. Bohužel pro ni jdou Mattovi vstříc nemilá překvapení, a tak se rozjíždí kolotoč plný otázek.
Řezník je tak trochu jiná krimi – už jen tím, že ihned od začátku víme, kdo je vrah. To však na touze po čtení a hltání dalších stran vůbec neubírá. Naším cílem je totiž zjistit proč zabíjí a počíná si způsobem, jakým si počíná a to je z psychologického hlediska mnohem zajímavější. Zároveň nemusíte mít pocit, že budete ochuzeni o jakési překvapení nebo wow efekt. Ten na konci rozhodně přijde.
Atmosféra celého příběhu je vykreslena naprosto dokonale – i když se zdá, že svítí slunce, pořád někde vzadu straší oblaka. Chci tím říct, že i když se zrovna řeší něco mimo nové vraždy, které jsou podobné těm, co je páchal již údajně mrtvý Řezník, pořád jde z vyprávění cítit ona ponurá a napjatá atmosféra.
Co se mi však na knize líbí nejvíce je zaručeně zápletka a motiv. Myslím, že zejména tohle bylo to, co činí knihu tak čtivou a napínavou i přesto, že je napsána vcelku jednoduchým stylem. Opravdu nechápu, jak to autorka dokázala, ale její knize se oddáte ihned jakmile přečtete první řádky. Proto se čtením doporučuji začít ráno, abyste mohli hezky číst a nejít spát s těžkým srdcem, že jste museli Řezníka odložit.
Postavy jsou vykresleny taktéž velmi zajímavě. Psychicky labilní Matt, po pravdě prahnoucí Sam nebo protivný a zapšklý senior Edward. Nejvýraznější osobností je ale zajisté náš vrah alias Řezník. Díky tomu, že víte – narozdíl od hrdinů v knize – o koho se jedná, vám běhá mráz po zádech pokaždé, když čtete kapitolu, jejímž centrem dění Řezník je. Ony jsou totiž relativně detailní popisy vražd společně s vyprávěním o tom, jak se s oběťmi seznamoval, jak je mučil a vraždil zvrácené a nechutné, ale dohromady to s výše uvedenými faktory funguje naprosto skvěle. 
Thrillery nejsou můj šálek kávy a už vůbec ne ty kriminální. Ale Řezník mě opravdu dostal a já už se hrozně těším, až se mi do rukou dostanou další autorčina díla. Proto její knihu s klidným svědomím doporučuji dál. Ať už čtete cokoliv, tohle vás bavit bude. 

HODNOCENÍ 


Děkuji internetovému knihkupectví Martinus za poskytnutí recenzního výtisku.

neděle 9. října 2016

Zmizelá | Recenze

Autor : Gillian Flynn
Originální název : Gone Girl
Vyšlo v ČR : 2013
Nakladatelství : Knižní Klub
Počet stran : 520

 Anotace : 


Zdálo se to jako ideální manželství. Zdání ale může vražedně klamat… 

Amy Dunnová zmizela v den pátého výročí svatby. Nick, její muž, byl po sérii nalezených důkazů obviněn z vraždy své ženy. Nick prohlašuje, že nic nespáchal, Amyini přátelé a zápisky v jejím deníku tvrdí opak. Kdo má pravdu? Jak ji poznat? A pokud je Nick nevinný, kam se poděla Amy?


 
 „Poznal bych tu její hlavu kdekoli. A to, co je v ní. I na to myslím: její mysl. Její mozek, všechny ty závity, a myšlenky, které v nich pendlují jako rychlé, horečné pospíchající stonožky. Je to dětinské, ale představuju si, že bych jí otevřel lebku, aniž bych poškodil mozek, a pokusil se chytit a pevně podržet její myšlenky. Co si myslíš, Amy? Otázka, kterou jsem během našeho manželství kladl nejčastěji, i když ne nahlas, i když ne té osobě, která by na ni mohla odpovědět. Počítám, že se nad každým manželstvím jako mraky kupí tyto otázky: Co si myslíš? Co cítíš? Kdo jsi? Co jsme si to provedli? Co budeme dělat?“


Myslím, že boom kolem Dívky ve vlaku, která je údajně "novou" Zmizelou, neminul nikoho. Ani mě ne. A proto jsem se rozhodl přečíst si obě tyto knihy a začít právě Zmizelou.
Zpočátku se Zmizelá tváří jako psychologická zpověď muže a ženy, jejichž manželství už není ani trochu tím, co bývalo – ona je žena, která udělá vše pro to, aby si udržela manželství a on je muž, který si tuhle skutečnost moc dobře uvědomuje, a tím pádem bere manželku jako samozřejmost. Bylo by to nádherné klišé. Tedy nebýt toho, že náš manželský pár slaví páté výročí a Amy zmizí. V domě to vypadá jako po výbuchu a jediný záchytný bod představují nápovědy a vzkazy pro Nicka, které mu Amy přichystala stejně jako každé výročí a které mají ukázat, jak moc Nick Amy miluje a zná. Nick však ještě netuší, že je Amy až tak chytrá, a v první řadě –  že je vždy krok před ním. Začíná vyšetřovaní, odhalování stop vypovídajících o tom, že za vraždu Amy nese zodpovědnost Nick a společně s tím vyplouvá na povrch řetěz tajemství, která tento příběh činí něčím tak výjimečným. 
Zmizelá je přesně ten typ knihy, u které není potřeba čekat, než se začtete. Ihned od začátku totiž hltáte každé slovo, které máte chuť si přečíst znova a znovu, protože se Vám před obličejem staví příběh tak fascinující, že tomu chcete jen těžko uvěřit.
K samotné zápletce nemám slov. Poklona před Flinnovou. Myslím, že tohle by nevymyslel kde kdo. Když už si myslíte, že je po všem, tak Vás autorka na další stránce přesvědčí o tom, že vše teprve začíná. A to vás nutí – byť proti své vůli – číst dál a dál. 
Kniha je psána z úhlu pohledu Nicka i Amy a tak si každý čtenář může udělat obrázek o tom, na čí straně bude. A že je to těžké rozhodování.
Troufám si říct, že Zmizelá je určitě jednou z nejpsychologičtějších knih, jakou jsem kdy četl. Často jsem totiž musel přemýšlet, kdo kým vlastně manipuluje. Ti, kdo knihu četli určitě ví, o čem mluvím. A těm, co ji nečetli se omlouvám, ale bez spoileru se ke Zmizelé vyjadřuje velmi těžko. 
Když jsem slupnul přes 500 stran neuvěřitelně skvělé a pohlcující četby, musel jsem si poslední stránku přečíst ještě několikrát a přemýšlet, jestli je to vůbec možné. Jedním slovem brilantní. 
Ve zkratce je Zmizelá obrovským překvapením souvisejícím s objevením velice talentované autorky. Doporučuji dál. Všem. Bez ohledu na věk, pohlaví nebo oblíbený žánr. Věřím, že tento román plný dokonale psychologicky prokreslených postav a ještě dokonalejší zápletky nadchne úplně každého.

HODNOCENÍ

čtvrtek 25. srpna 2016

Skleněný trůn | Recenze

Autor : Sarah J. Maas
Originální název : Throne of Glass
Série : Skleněný trůn, 1. díl
Vyšlo v ČR : 2016
Nakladatelství : CooBoo, Albatrosmedia
Počet stran : 389

Anotace : 

V temných a špinavých solných dolech Endovieru si doživotní trest odpykává osmnáctiletá dívka. Celaena byla od dětství trénovaná k jednomu jedinému úkolu – stát se tím nejlepším zabijákem na světě, rychlým, tichým, neodhalitelným a všehoschopným. Ale udělala chybu. Nechala se chytit. Korunní princ jí nabídne poslední šanci: Svobodu výměnou za velkou oběť. Musí ho reprezentovat v turnaji, kde se proti sobě postaví 24 šampionů, těch nejlepších vrahů a zlodějů z celé země. Bude to boj na život a na smrt. Pokud zvítězí, bude volná. Ovšem její soupeři umírají nejen při soubojích, ale i za tajemných okolností – Celaena teď o svůj život bojuje nejen s nimi, ale i s něčím tajemným a děsivým, co se skrývá v pozadí.


„Celaena byla zločinec, všehoschopný zabiják, královna podsvětí, ale přesto... přesto to byla jen dívka, kterou v sedmnácti letech poslali do Endovieru“

Celý příběh začíná, když Adarlanský princ – Dorian – nabídne hlavní hrdince možnost vykoupit se z otroctví, přičemž ho musí jako šampionka reprezentovat v klání, které rozhodne o udělení titulu královského zabijáka a tím pádem zproštění viny a všech udělených trestů. Celaena očarována pomyšlením na svobodu přijímá a odjíždí s princem na hrad, kde se setkává s ostatními účastníky klání, Chaolem, kapitánem stráží a taky s úkoly, které musí absolvovat – pokud možno úspěšně – aby se dostala mezi čtyři hlavní bojovníky, jenž mezi sebou svedou souboj o titul králova nájemného vraha. Jenomže šampióni neumírají pouze při úkolech a Celaena chce za každou cenu zjistit, co za tím vším vězí. Už jen proto, aby ochránila sama sebe.

Ihned na začátku jsem byl příjemně překvapen tím, že se autorka nezdržuje žádným popisem každodenního života v dolech. Mám tím na mysli pitvání se v myšlenkách hlavní hrdinky – jako například že by trpěla hladem, mlátí ji nebo mučí a dokonce ani popis práce, kterou vykonávala. Upřímně je mi ošklivé zacházení s ženami proti srsti a tak jsem ocenil, že příběh skutečně začal tam, kde měl – tedy princovou nabídkou.  

Velice se mi líbilo prostředí, ve kterém se kniha odehrává – palác, který je navíc rozdělený na skleněnou a kamennou část. Při popisování budov, architektonických detailů a oděvů postav jsem měl občas pocit, jako by autorka mísila romantismus s prvky fantasy. A překvapivě to spolu fungovalo moc hezky. 

Hlavním aktérem příběhu je tedy mladičká nájemná vražedkyně, která není ani zdaleka klasickou náctiletou dívkou  – no jasně, normální holky nevraždí. Nicméně jsem to myslel tak, že splňuje jakýsi ideál hrdinky v pravém slova smyslu. V žádném případě nikomu nedovolí ji stavět do role slabé ženy, ale naopak je silná a dělá věci bezohledně podle sebe. A co mě opravdu bavilo – její myšlenkové pochody, kdy přemýšlela, jakým způsobem by dotyčného/dotyčnou zabila. Kniha není návod ke spáchání vraždy.
Občas se v knize objevil i úryvek vyprávěný z pohledu prince Doriana a nebo Chaola, čímž se dostáváme k romantické lince příběhu. Milostný trojúhelník, ve kterém Celaena nemá jasno, ale čtenáři určitě ano. Naštěstí to není prioritou celé knihy, tedy alespoň ne tohoto dílu, a tak si můžete s vybíráním toho lepšího lámat hlavu vy namísto Celaeny.

Co vnímám jako mínus jsou úkoly, které šampióni museli plnit. Námět s nimi super, bohužel nedotažený. Očekával jsem drsné souboje plné modřin a zlomenin, kdežto tohle byl pouze slabý odvar toho, co slibuje anotace. Na druhou stranu se mi velice líbilo, jak Celaena, Dorian a Chaol spolupracovali a vymýšleli různé strategie pro to, aby prošli další zkouškou. Krásně tak vynikl společný vztah mezi všemi těmito protagonisty. Takže alespoň za tohle palec nahoru.

Děj jako takový akční je, jenže až v druhé polovině knihy. Do té doby nás Maasová spíše seznamuje s prostředím a světem s vlastními pravidly. Pozornost samozřejmě drží po čas celého příběhu a ani u již zmíněné popisné části jsem se nenudil, ba naopak se mi autorčin styl líbí natolik, že i ony popisné odstavce jsem si mnohdy četl dvakrát. 

Ve zkratce je Skleněný trůn příjemným překvapením v podobě nově objeveného příběhu, jenž v sobě skrývá velký potenciál. Mám-li jej hodnotit jako autorčinu prvotinu, bezpochyby pět hvězd. Naneštěstí vím, že to umí lépe a tak si nechám jednu hvězdu do foroty pro ostatní díly.


HODNOCENÍ


úterý 23. srpna 2016

Měsíční chvástačka | ČERVENEC 2016


Všechny vás opět po měsíci zdravím u měsíční chvástačky!

Pojďme si společně představit knihy, které mi 
v uplynulém měsíci – červenci – přibyly do knihovny.
Dohromady jsem jich napočítal 34. :-)

V první řadě tu mám knihy Jojo Moyesové, od níž jsem prozatím četl pouze Než jsem tě poznala (z knihovny) a Jeden plus jedna. Věřím, že její další knihy budou stejně úžasné, jako ty dvě výše zmíněné. A obzvláště se těším na všemi opěvovanou Dívku, již jsi tu zanechal. 
No nejsou takhle pospolu krásné? Hlavně jsem rád, že jsem sehnal Než jsem tě poznala v původním, hardbackovém vydání.
 Zahrada spáčů a Léto, kdy jsme se potkali jsou úlovky z Brněnského půlprázdninového knižního srazu, kde jsme si s Adris udělali radost právě těmito knihami. Obě už jsem přelouskal a Zahradu doporučuju, jelikož je velice odlišné YA a Léto proto, že na letní při vypnutém mozku je to ideálka.
Nakladatelství Host mělo jakousi akční nabídku, a tak jsem neodolal a objednal si Muže jménem Ove a Babička pozdravuje a omlouvá se. Kdo by je tam za těch 120Kč nechal, že?
 Po skvělé Skrýši od Johana Theorina a zdlouhavém hledání  prvního dílu série Öland jsem samozřejmě musel mít i zbylé, v ČR vydané díly. 
Líbali jsme se je další knihou s gay tématikou, o které Levithan evidentně píše docela rád. Prý je to taky výborné čtení, tak uvidíme. 
A Jiřího Kulhánka snad představovat nemusím. Kdo by neznal jeho knihy Noční klub, které se prodávají za astronomické částky? Když je o ně takový zájem, asi je to dobrý autor, říkal jsem si. A tak zkusím alespoň Vyhlídku na věčnost, která je v knihkupectvích prozatím dostupná a jejíž cena se nepohybuje v řádu tisíců korun.

 Podařilo se mi navázat spolupráci s nakladatelstvím Slovart a ihned mi zaslali dvě knihy – Adaptaci a Kečupová mračna. Adaptace byla boží, Kečupová mračna příjemně překvapila. 
Nalehko je recenzní výtisk od Metafory, který už, myslím, ani představovat nemusím, jelikož je teď všemi chválen. Tento romantický, dle anotace hipsterský příběh o cestování mám v plánu na konec léta.
Sérii Labyrint jsem samozřejmě musel mít taky a i když se teď prodává vydání 3v1, koupil jsem si každou zvlášť. Za prvé obálka té velké bichle je úplně příšerná, navíc taková ta co se mění, když s ní hýbete. Brr. A za druhé se mi prostě nezamlouvá ten pocit, že jsem jednu knihu přečetl, ale vlastně nepřečetl, protože tam jsou ještě další dvě. Takže z finančního hlediska a úspory místa jsou tahle komplety určitě fajn, ale já jejich zastánce nejsem a radši budu mít každou knihu zvlášť.
A konečně mám kompletní i Nástroje smrti! Vypusťte konfety a bouchněte šampáňo!

 Ani nedokážu říct, jak je to dlouho co jsem četl Annu krví oděnou. Dobré tři čtyři roky. A líbila se mi, jako fakt hodně. Koupi druhého dílu, Dívky z nočních můr, jsem plánoval. Opravdu. No, pozdě, ale přece.
Vzdor je druhým dílem dilogie Dech, přičemž první díl taky leží mezi nepřečtenými knihami, ale vím, že mě bavit bude. BUDE!
Nekonečné moře opět druhým dílem, tentokrát série Pátá vlna. Opět mi cosi našeptává, že tohle bude něco pro mě.
A stejně tak je tomu u Monumentu 14, kde jsem četl první dva díly a tak si nemůžu nechat ujít ani ten poslední abych věděl, jak to s dětmi nakonec dopadne.
Má cenu tohle představovat?  Myslím, že ne. 
Jsem ohromně šťastný, že se mi první díl série Měsíční kroniky podařilo ukořistit za nějakých 160Kč, což bylo asi dva měsíce zpátky, jelikož teď je to velmi žádané zboží a někteří za něj nabízí fakt hodně. 
Nicméně náměty všech těchto knih mě zaujaly, obálky jakbysmet a tak si je taky musím přečíst. Jak jinak.
Elita a První jsou druhým a třetím dílem série Selekce, o které všichni mluví, všichni ji chválí a já si ji musím přečíst taky. 
Jsem rozohněná a Jsem zlomená – druhý a třetí díl série Jsem roztříštěná, která byla velký boom a teď po ní neštěkne pes. Přitom je to tak parádní! Tohle si fakt přečtěte. Žádná tuctová YA, ale skvělý příběh se skvělou hlavní hrdinkou.
Nevím, jak se na této fotce objevily knihy ze srazu. Fakt ne.

Sněží, sněží jsem si koupil především kvůli námětu zimních povídek, obálce, ale taky kvůli Greenovi. Už se těším, až ji budu o Vánocích číst.
A Bellagrand... kdo četl sérii Měděný jezdec určitě pochopí. Kdo nečetl, měl by si ji okamžitě přečíst. Protože příběh skrývající se v písmenkách těchto knih je něco nepopsatelného. 

Nakonec všichni milášci pohromadě.

Četli jste některou z knih?
Jaké knihy přibyly v červenci vám?

neděle 21. srpna 2016

Book TAG


Po necelých dvou měsících vám přináším další TAG! Tentokrát nic speciálního ani originálního, jen prostý Book TAG, neboli Knižní TAG, na který jsem narazil při brouzdání blogem Infinity. Nebudu ničím zdržovat a přeji příjemné počtení. :)


Budu odpovídat na tyto otázky :

1. Máš doma určité místo pro čtení?
2. Záložka nebo náhodný kus papíru?
3. Můžeš přestat číst kdekoliv chceš nebo musíš dojít ke konci kapitoly, na konec strany a podobně?
4. Jíš nebo piješ během čtení?
5. Můžeš číst při poslouchání hudby nebo dívání se na televizi?
6. Jedna kniha nebo všechny najednou?
7. Čtení nahlas nebo potichu ve své hlavě?
8. Čteš dopředu nebo přeskakuješ stránky?
9. Píšeš do knih?
10. Jakou knížku máš rozečtenou? Jakou knihu se chystáš číst?
11. Jak nacházíš nové knihy ke čtení?
12. Kdy jsi začal číst?
13. Jak často si kupuješ knihy?
14. Jak často se podíváš na poslední stránku knihy?

1. Máš doma určité místo pro čtení?
Máme dvoupatrový rodinný dům, ale architekti zřejmě někde udělali chybu a tak jde skrz stěny úplně všechno slyšet. A já na čtení potřebuji absolutní ticho. Takže nejvíce času trávím ve svém pokoji 2×2,5 metru s knihou v ruce a špuntama v uších. A na internátu plném hlučných lidí milujících hlasitou hudbu se čte přímo skvěle (ironie, ok?), a proto je množství knih přečtených během školního roku tak bídné.

2. Záložka nebo náhodný kus papíru?
Popravdě se cítím jako záložkový král. Mám x záložek různých druhů, formátů, barev... a používám asi dvě. Ale znáte takovou tu nemoc, kdy lidi kupí věci, které nepotřebují? A když někde vidím záložky jen tak, proč si jich hrst nevzít, žejo? Takže o záložky nouzi nemám a tím pádem ani potřebu zakládat knihy papírem. Dokonce si pamatuju časy, kdy jsem knížku přečetl na jeden zátah a záložku vůbec nepotřeboval. Zlaté Upíří deníky a Husí kůže. 
Jinak zrovna teď používám magnetickou záložku, což je dáreček od Adris. (Asi se až příliš prezentuji náklonností k umění a památkám.)

3. Můžeš přestat číst kdekoliv chceš nebo musíš dojít ke konci kapitoly, na konec strany a podobně?
Nikdy! Vždy musím dočíst kapitolu a co bude znít asi ještě debilněji, musí to být kulatá kapitola, čili 10/20/30 atd. a nebo její polovina 15/25/35... Takže nikdy nekončím čtení kapitolou 6/27/14 a už vůbec ne někde v půlce stránky. A teď se přiznejte, kdo je taky divnolid?!

4. Jíš nebo piješ během čtení?
Ne. Kávě moc nedám a když už si uvařím čaj, tak na něj vždy zapomenu a dopíjím ho studený večer před tím, než dám hrnek spolu s ostatním nádobím do myčky... Takže můj pitný režim je i bez knihy pořád stejný a piju jen pokud mám žízeň. A k jídlu většinou potřebuji dvě ruce, takže jíst nad knihou by šlo pouze v případě, že se jedná o hardback. To však nic nemění na tom, že musím otáčet stránky a riskovat zamaštění některé z nich, což nechci. 

5. Můžeš číst při poslouchání hudby nebo dívání se na televizi?
Jak už jsem říkal v bodě číslo 1. – na čtení potřebuji naprosté ticho. Takže všichni zavřít pusu, vypnout televizi, hudbu, hučící notebooky a nejlépe nedýchat! A nechápu ani čtení ve vlaku, autobuse nebo v čekárně...

6. Jedna kniha nebo všechny najednou?
Kdybych měl číst všechny své knihy najednou, dočetl bych je až na starý kolena. A pokud je to myšleno tak, jestli čtu pouze jednu a nebo více knih, tak čtu vždy jen jednu. Většinou je právě myšlenka na jinou knihu tím, co mě nutí číst dál v případě, že mě právě čtená kniha nebaví. A pokud je to vysloveně katastrofa, jednoduše s jejím čtením přestanu a jdu k další knize...

7. Čtení nahlas nebo potichu ve své hlavě?
Potichu. Už tak je čtení v dnešní době bráno jako magorismus, či jak to říct. A ještě představa čtení nahlas. :D Co však často aplikuji jsou některé mimické a nebo pantomimické reakce, nebo jak to říct. Zrovna teď si vybavuji například větu „Strčil nos do ohbí lokte“, což se mi samo o sobě zdá nic neříkající a navíc to zní divně. A tak si to zkusím předvést a hned je mi jasné, že knižnímu hrdinovi něco smrdí. :D

8. Čteš dopředu nebo přeskakuješ stránky?
Stránky nepřeskakuji a dopředu čtu. Většinou takové ty akční scény, kde se něco děje a já přeskakuji popisy jako zvedla ruku, popošel o kousek dál apod. a přesouvám se rovnou na přímou řeč. A pokud je kniha dobrá a autorčin/autorův styl se mi líbí a baví mě, tak se k popisům vrátím jakmile mám duši v pejru s vědomím, co přijde.

9. Píšeš do knih?
Kdepak. Vlastně ani nevím, co bych do nich měl psát. Na zápisky je v nich málo místa a od toho přece slouží zápisník a nebo sešit. A pokud si chci poznamenat nějakou hezkou myšlenku či moudro, přepíšu si to na papírek a ten připíchnu na nástěnku.

10. Jakou knížku máš rozečtenou? Jakou knihu se chystáš číst?
Momentálně čtu Skleněný trůn od Sary J. Maas a nad tím, co budu číst po něm zatím pořád přemýšlím, jelikož druhý díl Trůnu mi přijde až koncem týdne. Buď se konečně pustím do Eleanor a Parka, Dám ti slunce, Poprasku v sýrové uličce, Nalehko a nebo si dám re-reading Než jsem tě poznala. Zkuste mi poradit.

11. Jak nacházíš nové knihy ke čtení?
Vlastně nikdy nemám problém s tím, že nevím co budu číst. Stačí pohled na moji nepřečtenými knihami přeplněnou knihovnu a je po problému. Jinak často se nechám ke koupi nové knihy nalákat obálkou, Martinusákama a poslední dobou hlavně Adrienou, která už přesně ví, jaké knihy se mi budou líbit. Navíc jsme teď měli období, kdy jsme četli oba stejnou knihu. A doporučuji to všem! Je super se dělit o prozatímní dojmy z knihy, postav i děje a společně přemýšlet, jakým směrem se bude příběh ubírat dál.

12. Kdy jsi začal číst?
Čtu, co si pamatuju. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem ještě na prvním stupni základní školy běhal za učitelkou, jestli už jí přišel katalog z Albatrosu, abych si mohl objednat novou knihu. To vám byla paráda... Začalo to knihami jako Mikulášovy patálie, Nekonečný příběh, Pekelná třída a dětskou klasikou jako Astrid Lindgrenovou, Enid Blytonovou, Pátračkou Gildou a takovýma těma knížkama, k jejímž spešl ilustracím náležela lupa, která po přiložení na ty ilustrace odhalila něco. Na druhém stupni frčely výše zmiňované Husí kůže. Fakt jako hodně.
A když jsem ještě číst neuměl, hodně mi četla máma a já dodnes vím, které knihy to byly. Jo a díky mami. ♥  Za to, že si mě už odmalička vedla k lásce ke knihám. 

13. Jak často si kupuješ knihy?
Studentský život je těžký a bídný. Ale za knihy utrácím nejvíc. A je to hodně, protože je nakupuju opravdu často. Není týden, aniž by mi nedošel alespoň jeden balík s knihou či knihami. A i to by vlastně znamenalo, že mi za měsíc přibudou čtyři knihy, což je blbost. Pod desítku se fakt nikdy nedostanu. (viz. březen + duben = 59 knih)

14. Jak často se podíváš na poslední stránku knihy?
NIKDY! Vlastně jednou ano. Potomci lidí mě fakt hrozně nudili, a tak jsem to vzdal, přečetl si konec a knihu uložil do nejzazšího kouta knihovny. 


 Tak jsem se opět trochu rozepsal, no nevadí.
Snad vás čtení alespoň trochu bavilo.
A pokud na tom jste v něčem stejně jako já, určitě mi dejte vědět. :)
Do TAGU se samozřejmě zapojte taky!