Recenze – Potomci lidí

Autor : Phyllis Dorothy Jamesová

Původní název : The Children of Men
Nakladatelství : Motto

Počet stran : 258

Anotace : 
Píše se rok 2021 a na Zemi se již pětadvacet let nenarodilo jediné dítě. Populace stárne, ubývá lidí i sil a Omegy, děti zrozené v posledním roce plodnosti Homo sapiens, rozhodně nepatří k vzorným občanům.
Po celém světě se snaží vlády udržet pořádek a relativně klidný průběh zániku lidstva. O to má největší zájem Rada Anglie v čele s nevyzpytatelným Guvernérem Xanem. Však co se skrývá pod touto optimistickou maskou?
Vypravěčem celého příběhu a hlavním protagonistou je Xanemův bratranec Theo Faron, historik žijící i v této podivné době ve svém malém světě univerzitního Oxfordu a v minulosti, která mu poskytuje možnost nepřemýšlet o tom, co se stane… Jednoho dne ale přijde výzva… Ve světě, který podlehl anarchii a násilí, je Theo pověřen důležitým úkolem. Musí ochránit možná poslední naději lidstva – mladou těhotnou ženu.

„Lidstvo se žene do záhuby. Ztrácí schopnost reprodukce, 

miliony obyvatel jsou zasaženy nemocemi 

a ti zbývající se navzájem vraždí.“

Dystopický příběh, který ještě neznám? Dokonce je podle knihy natočený i film! Paráda, říkal jsem si. Ihned, jak mi Potomci lidí dorazili domů, plný očekávání jsem se pustil do čtení. Avšak nadšení mě po pár stránkách přešlo.
Zklamání, zklamání, zklamání. 
Námět se mi hrozně líbil a asi proto jsem si od knihy tolik sliboval. Ale autorčin styl psaní á la unudím tě k smrti mě fakt dostal. Strašně špatně se mi kniha četla - Jamesová má velmi bohatou slovní zásobu a tak ji využívá naplno, ale nejsem si jistý, jestli je to to pravé ořechové pro tento typ příběhů. Během čtení jsem přemýšlel nad čímkoliv jiným, jen ne nad knihou a nejhorší na tom je, že mi to bylo úplně jedno. Samé popisy a žádná akce. Sem tam nějaká přímá řeč, při které začnete alespoň na chvíli knihu vnímat, ale stejně jsem většinu času neměl ponětí, co se v knize děje a ani mě to vlastně vůbec nezajímalo.
Ihned na nás chrlí velké množství zbytečných informací - ať už o postavách, které jsou pro děj naprosto nevýznamné nebo o dospívání Thea - hlavního hrdiny, které je vhledem k jeho věku už taky trochu bezpředmětné. S ním jsem nedokázal nijak sympatizovat zřejmě díky věkovému rozdílu mezi námi. Je to pětapadesátiletý profesor na univerzitě a i přesto mi připadal jako jako flegmatický s prominutím debil, který řeší všechno kolem a ne to, co by měl. Stále jen vzpomíná na svoji ženu, dceru a své studenty nebo učitele. O dalších postavách je škoda mluvit. Jsou na tom ještě bídněji, než Theo.
Nedokázal jsem se do příběhu začíst. Do poslední chvíle jsem si říkal, že se to ještě určitě rozjede a ve finále budu překvapený, ale čtení bylo tak ohavným způsobem zdlouhavé - navíc úplně zbytečně. Buď se řešila kvalita spermatu, gynekologické prohlídky a nebo muzea, která Theo - jakožto historik - navštěvoval. Nakonec jsem se dopracoval na poslední stránku knihy a nevěděl, jestli mám být šťastný, že jsem Potomky lidí konečně dočetl a už o nich nemusím nikdy slyšet nebo naštvaný, že jsem s knihou ztratil tolik času. 

Anotace slibuje dystopii, ale žádné prvky z tohoto žánru jsem v knize nenašel. Spíše mi to připadalo jako zmatené zápisky ještě zmatenějšího člověka. 
Potomci lidí jsou bezkonkurenčně tou nejhůře zpracovanou knihou, jakou jsem kdy četl. Má sice jen 258 stran, ale mně to přišlo jako tisíce stran plných utrpení. Proto ji uložím do nejtemnějšího kouta knihovny a doufám, že už ji odtud nikdy nevyhrabu.

- děkuji nakladatelství Motto za poskytnutí recenzního výtisku

Hodnocení

(Je to nula hvězd, ne pět. :D)